Neděle odpoledne. Jdu si udělat kávu a než se mi začne vařit voda, kouknu z okna. Za popelnicema leží nějaký člověk. Asi bezďák. Okolo chodí lidé a nikdo nic. No jo, holt nemá kvádro a kravatu, tak ho klidně necháme chcípnout, parchanta....
Obul jesm se a šel dolů. Postavil jsem ho na nohy zeptal se, jestli třeba nechce zavolat doktora. Nechtěl. Řekl mi, že má jen velké křeče do nohou, ale že musí domů za svými psy, protože jim od rána shání něco k jídlu. Pak mi také řekl, že mi děkuje, že jsem si ho vůbec všiml. Že je spíš zvyklý na to, že na něj lidi plivnou...
Jo, byl to bezďák a my jako společnost jsme přeci lepší. Máme své problémy, koukáme do peněženky, kolik různých blbostí si můžeme koupit. Ten bezďák je přeci určitě něco, co si zavinil sám a dobrovolně. Když se někde válí, proč se obtěžovat s tím, abychom se třeba jen zeptali, zda něco nepotřebuje....
Ten bezďák se postavil na nohy a šel dát těm svým psům něco k jídlu. Poděkoval mi sice, ale viděl jsem na něm, že už nevěří lidem. Sám neměl co do huby, ale na psy nezapomněl. Odcházel hodně ztěžka, ale šel. Otočil jsem se a šel domů, zvednul jsem hlavu a viděl spoustu ksichtů za okny. Koukali na to, jako na nějakou přiblblou reality pakárnu.
Posloucháme hezké límečky s kravatou i když nám říkají naprosté nesmysly. Hádáme se o to, jestli něco napsal nebo nenapsal Peroutka a je nám jedno, že koukáme z oken svých domovů na někoho, kdo by potřeboval pomoci.
Ten chlap se zvednul a šel. Šel ztěžka, ale hrdě. On má své místo na světě, má své psy a chce se o ně postarat. Svým způsobem mi dal velkou lekci. Smysl života neleží v peněžence, ale v tom, jestli máme důvod žít. I kdyby to mělo být jenom pro ty psy.
Nevěděl jsem a váhal, zda to napsat. Pak jsem si řekl, že jo. Nežijeme v Růžové ordinaci a je mi líto, že lidé často vidí jen to, co vidět chtějí. To není asi úplně fajn.
Pěkný den. R.K.
